Můj pobyt ve tmě – vše, co by vás mohlo zajímat

Sedm dní v absolutní tmě, bez vnějších vlivů, a především – bez zraku. Způsob, jak si odpočinout od každodenního shonu dnešního světa, jak se zastavit a podívat se do svého nitra.

Tenhle fenomén upoutal moji pozornost hned zpočátku a lákal mě už dlouho. Bylo období, kdy různé informace o tmě přicházely do mého zorného pole takřka neustále. Přesto jsem se na tohle dobrodružství vydal až několik dlouhých měsíců po tom, co se mi narodila první dcerka, jejíž příchod odstartoval mou velkou životní transformaci.


Ze tmy jsem měl velký respekt.

A možná právě proto jsem tenhle zážitek dlouho odkládal. Tak trochu jsem se bál, co by se mohlo stát po takovéhle odbočce z celoživotně zajetých kolejí. Přeci jen jde o velké vykročení z komfortní zóny. Několik dní v tichu, bez základního vjemu – zraku. Velká neznámá. Ač jsem po tomhle zážitku ze srdce toužil, dlouho jsem kolem této myšlenky jen opatrně kroužil.

Pak jsem se ale v životě dostal do mrtvého bodu, kdy jsem měl pocit, že snad všechno stagnuje, a netušil jsem, kudy se dál vydat na své cestě ke štěstí.

Bylo jasné, že musím něco změnit. Udělat nějaký zásadní krok. Vypadnout na chvíli z toho každodenního krysího závodu, utřídit si myšlenky, podívat se na svůj život trochu odjinud, z nového úhlu.

Cítil jsem se podobně jako rok předtím, kdy jsem plánoval cestu do Santiago de Compostely. Okolnosti tomu ale chtěly jinak a tohle dobrodružství se nakonec nekonalo. Když jsem si vzpomněl na ten pocit nenaplnění a zklamání z neprožité příležitosti, měl jsem jasno, že tohle už znovu nechci zažít.

Věděl jsem, že není cesty zpátky. Teď nebo nikdy!

A tak jsem zasedl k počítači a pustil se do hledání. Zanedlouho jsem našel místo, které se mnou opravdu rezonovalo. Tam už ale bylo obsazeno. Nevadí. Přihlásil jsem se jako náhradník a nechal to osudu. K mému překvapení mi za pár dnů na e-mail přistála zpráva. Uvolnilo se místo! Nástup měl být asi za tři týdny. Neváhal jsem ani vteřinu a přihlásil jsem se.


Nastal den D.

Stojím před nádražím, na zádech krosnu, dávám holkám poslední pusu a vydávám se do světa. Je mi z toho všeho nějak zvláštně. Až teď mi dochází, jak moc je vlastně mám rád. Naše nejdelší odloučení od narození Marion bylo dosud maximálně na dva dny. Budou mi chybět.

Cítím, že tímhle krokem se vydávám na zcela novou životní cestu, za jejíž obzor zatím nedohlédnu.  

Vlak se rozjíždí, a já přes všechny ty emoce i značnou nervozitu cítím, že tohle je správně. Dnešek má své zvláštní kouzlo. I okolnosti tomu napovídají. Svět je dnes ke mně obzvášť nápomocný a čím blíž jsem místu, tím větší větší magii cítím ve vzduchu. Všechno do sebe krásně zapadá.

Už těch 10 km, které musím na místo ujít, je pro mě takovou malou poutí.

Dorazil jsem na místo, když už se stmívalo.

V nádherné zahradě na okraji vesnice stál rodinný dům a nedaleko od něj čtyři budky pro účastníky pobytu ve tmě. Vydal jsem se k nim. Sympaťák Tomáš, který pobyt zprostředkovává, mi už kráčel naproti. Seznámili jsme se a ukázal mi moji chatku. Místo, ve kterém strávím následujících sedm dní.

Budka izolovaná od světla i zvuku

Tomáš mi taky oznámil, že mi jednou denně, v neurčitou dobu, donese jídlo na celý den. Aby se při tom nestalo, že spatřím denní světlo, předem zaklepe. To bude pro mě signál, abych se zavřel v obytné místnosti a pro jistotu si zakryl i oči. Teprve až tak učiním a zaklepu zpět, on může vejít přes dvojité dveře do předsíně, kam mi donášku položí na lavici. Jídlo mi bude nosit záměrně v neurčitou hodinu, abych měl co možná nejmenší představu o čase a tím pádem i o světě venku.

„Zahrada je ti k dispozici. Až se budeš cítit, můžeš za sebou zavřít a zhasnout si.“ S těmito slovy se se mnou rozloučil a odešel pryč.

Uvnitř chatky jsem si vybalil tašku. Část věcí jsem vyskládal na zem, abych věděl, kam pro co sáhnout. Flétny a brumli, abych mohl v krátkých chvílích hrát, a taky deník a tužky, abych si mohl v heslech poslepu zapsat nápady, které bych nechtěl ztratit, nebo na odložení myšlenek, které by mi mohly zatěžovat mysl.

Vyšel jsem ještě naposledy ven, abych se rozloučil se Sluncem a se světem venku. Týden nic z toho neuvidím. Posadil jsem se na lavičku nedaleko chatky a pozoroval, jak slunce pomalu zapadá. Poté jsem se vydal zpátky k chatce.

Stál jsem na prahu, ale dveře jsem zatím zavřít nedokázal. Do tmy se mi zatím nějak nechtělo. Když najednou do křoví přímo naproti mě vlezla bílá kočka, a upřeně se dívala směrem do chaty. To pro mě byl jasný signál, že nastal čas.

Zavřel jsem za sebou dveře. 


Dal jsem si poslední sprchu za světla, oblékl se, roztřídil si oblečení na další dny, a poté zhlasl v první ze dvou místnosti. Začínám si zvykat na tmu. Myslel jsem, že takhle to chvíli nechám. Že si budu na myšlenku úplné tmy zvykat pozvolna. Pak mi ale došlo, že už se není na co vymlouvat. Šel jsem tedy zhasnout i druhé světlo.

Tak, a je to. Začal jsem se neskutečně smát. Jsem plný vzrušení spojeného s radostí a očekáváním.

Dosud jsem toho moc nenaspal a cítil jsem se za poslední dny celkem vyčerpaný. Šel jsem si tedy lehnout.


Asi minutu po tom, co jsem se probudil, slyším klepání. Přišlo jídlo. Jsem trochu překvapený a ptám se – „To už je další den?“  Ano. Byl jsem ujištěn, že je. Páni…

Tomáš mi pak přes dveře pověděl, kam přesně pokládá termosku s čajem, s polévkou, nádobu s hlavním chodem, misku s dezertem, ovocem a s müsli. Zeptal se mě, zda nepotřebuji něco probrat. Když jsem řekl, že ne, rozloučil se a zase šel.

Když jsem uslyšel, že za sebou zavřel dveře, věděl jsem, že teď už jsem na dalších cca 24 hodin ve tmě zase úplně sám. Najedl jsem se úžasného vegetariánského jídla. A pak…

…Pak NIC. Přišla ta chvíle, kdy nebylo co dělat.

Přišel čas ponoru do sebe.

Jako první se v mé hlavě začaly vynořovat všechny starosti, obavy, strachy a pochybnosti. Všechno to, co bylo v mém životě potřeba vyřešit, ale jasné řešení v každodenní realitě nebylo na dohled, mi najednou začalo přicházet do cesty. Nešlo před tím uhnout. Najednou nebylo možné se zaměstnat každodenními úkony a jen tak před tím utéct.

Ponořil jsem se do témat, o kterých jsem věděl, že jim běžně uhýbám. Procítil jsem si emoce, které jsem měl s danou věcí spojené, a dal jim průchod. Vyplavují se taky nejrůznější vzpomínky na minulost, rodinu, lidi, co jsou mi blízcí. Dostávám ze sebe všechny emoce s tím spojené. V téhle části jsem hodně brečel. Hodně věcí mi bylo líto. Měl jsem vztek.

Na jiné věci, které nebylo potřeba prožít, ale vyjasnit si je, přicházely jasné odpovědi. Když něco řešíme v běžném životě, přijde sice řešení, ale nejeví se jasně. Bývá totiž přehlušené přemýšlením. Když ale ve tmě nemám něco dořešené, nedá mi to klid. Myšlenka na danou věc se stále vrací. Aby bylo možné se uvolnit, je potřeba otevřít se řešení.

Tím, jak jsou ta řešení vlastně snadná, stávají se těkavými a já mám pocit, že se snadno se ztrácí. – Od toho jsem tu měl zápisník. To, na co jsem přišel, jsem zapsal. Tím pádem jsem se o danou záležitost nemusel dál zajímat. Záložka z mé hlavy zmizela, a já věděl, že jsem o danou myšlenku nepřišel a že zůstane uložená na papíře.


Každým dnem jsem ve svých prožitcích procházel o úroveň hlouběji.

Úžasný je ten útěk k jídlu. Anebo do spánku, pokud je to možné.

Zpěv, tanec, haka, hra na brumli. To byly další cesty k uvolnění, povzbuzení a pochopení.

Tím, jak má člověk spoustu času a nic ho nerozptyluje, pak nejen, že ho veškeré aktivity (jídlo, sprcha nebo třeba zpěv) plně zabaví, ale také ho pomáhají uzemnit a udržet v klidu. I při nich pak automaticky přicházejí odpovědi na nevyřešené věci, které jsou uložené v podvědomí.


V jednu chvíli zažívám návály euforické radosti, ve chvíli další zase intenzivní utrpení, vycházející ze všech těch pocitů, kterým jsem se tam venku dosud úspěšně vyhýbal. Tahle muka nevycházejí ze tmy. Tma pouze dává prostor otevřít se všemu, co jsem dosud sám před sebou skrýval. Hlas uvnitř mě, který nechce nic řešit a touží jen po klidu, celou dobu hlásí „Vylez ven. Vykašli se na to. Tak to vydrž jen do poloviny. Zkrať si to o den. Jdi nejlépe hned!“ . Další hlas ví – „To přece vydržíš. Přece to nevzdáš.“ …

Takhle probíhá většina dní. Vyrovnávám se s tím, že nemám co dělat, s tím, co mi neustále chodí do pole pozornosti, a píšu si poznámky. Jím, spím, hýbu se, hraju, zpívám. 

Jako když kočka chytá myši

Při třetí předávce jídla jsem byl opět otázán, zda není něco, co bych chtěl probrat. Tentokrát jsem měl. „Mně to prostě nepřichází. Co mám dělat, Tomáši? Jsem tu proto, abych zjistil, kudy teď chci nasměřovat svůj život. Pořád se na to snažím naladit všemi smysly, dělám, co můžu, ale nepřichází žádná odpověď.“ A on na to: „Víš, jak kočka chytá myši?“ –Zamyslím se: „No, tak.. Vydá se na pole, sedne si kousek od díry, čeká, čeká, a když myš vyleze, tak po ní skočí.“ „Tak to je přesně to, co musíš udělat.“

Další den jsem Tomášovi sdílel svůj příběh. Povídal jsem mu o tom, jak jsem chodil do práce, přitom jsem studoval, měl jsem toho moc, a jak to takhle dál nešlo. Byl jsem vyčerpaný a nemohl jsem už tímhle způsobem pokračovat dál, tak jsem nakonec musel školu ukončit. Tady mě zastavil. „Držel ti někdo pistoli u hlavy?“ Zeptal se. Nechápal jsem, o co mu jde. Tomáš pokračuje: „Když říkáš MUSEL… držel ti někdo pistoli u hlavy? Pokud ne, pak jsi se k tomu svobodně rozhodl.“ Pravda. Byl jsem to já, kdo učinil rozhodnutí. Nejsem obětí toho, co se mi děje. Rozhoduji se o svém životě sám. Sám si volím své směřování. To já jsem ten, kdo stojí u kormidla mého života. Nikdo jiný.

Tomášův zenový přístup k životu mě dost obohatil.


V poslední třetině pobytu začíná schíza

Začínám propadat představě, že všude kolem jsou pavouci. Největší, nejjedovatější a nejodpornější druhy pavouků.

Musím se hodně uklidňovat, abych tomuhle strachu nepodléhal. Ale stejně se to moc nedaří. V tomhle stavu jsem dva dny.

Usínám se zavřenou pusou, aby mi tam nic nevlezlo, bojím se čehokoli dotknout, cokoli si v prostoru nahmatat. Sáhnout si jen pro vodu na polici je velký problém. Chce to obrovskou dávku překonání se, abych se odhodlal vůbec vykročit nohou z postele.

Předposlední den tenhle strach zmizel, když jsem zjistil, že nejsem obklopený pavouky, ale celou kolonií těch nejmenších mravenců – doopravdy! Našli si škvíru, kterou se dostali do chaty. Zalezli mi do flétny a udělali si tam hlavní stanoviště. Tohle zjištění přišlo, když jsem si chtěl na flétnu zahrát, vzal jsem ji do ruky a v mžiku jsem je měl všude. 😀


Nekonečné čekání na světlo

Poslední den byl extrémně dlouhý. Při posledním předání jídla jsem dostal (nesvítící) budík, nastavený, aby zazvonil nějaký čas před svítáním, a dlouho před východem slunce, tak, abych vyšel ven ještě za tmy.

V absolutní tmě člověk naprosto ztrácí pojem o čase. Čekání na budík bylo o to delší, když jsem si neustále myslel, že už to musí být každou minutou, ale vždy mě nakonec čekalo ještě několik dlouhých hodin. Jak já se díky tomu těšil, až vylezu ven! Až se zase narodím do světa. Alarmu jsem se nedočkal, ať jsem čekal jak jsem čekal, a tak jsem si šel ještě lehnout. Když jsem se vzbudil, radoval jsem se, že už to musí být. … A zase jsem čekal. Dlouho. Tak jsem si alespoň začal balit věci.

Nakonec se budík ozval.

S obrovskou nervozitou, vzrušením a nadšením otevírám dveře ven, do hluboké noci. Mám pocit, jako bych se znovu rodil na tenhle svět.

Za téhle květnové, relativně teplé noci, je venku úplná tma, ale přesto mi přijde, že vidím úplně všechno a zcela jasně. Zrak se mi při tom neuvěřitelně kmitá. Celý svět sebou hází ze strany na stranu. Chvíli trvá, než si zvyknu používat oči.  

Vykročil jsem ven z chaty. Mám radost. Vážím si toho, že můžu stát zase venku a VIDĚT.

Po chvilce na mě zavolali z ostatních budek vylezevší pobytáři. Seznámili jsme se a vydali se společně pozorovat východ slunce na blízký kopec, který nám předem doporučil Tomáš. Proběhlo sdílení našich zážitků a pak jsme se vrátili zpátky. Dobalili jsme si věci, rozloučili jsme se a začali se postupně rozpouštět.

Co jsem vnímal, když jsem vylezl ven?

Když jsem se vydal na cestu domů, prostor se ke mně choval jinak, než dřív. Lidé byli najednou úžasně nápomocní, vše bylo prolnuté laskavostí a všechno mi hrálo do karet. S chutí jsem činil rozhodnutí, která jsem doposud běžně nedělal a byl jsem otevřený příležitostem.

Měl jsem obrovskou radost, že jsem na tomhle světě, a že najednou vidím všechny ty barvy, které teď byly tak intenzivní. Prostor měl větší hloubku. Obraz se mi ještě půl dne lehce kmital. Chvíli trvalo, než jsem zaostřil, na co jsem upřel pohled.

Znovu jsem objevil zrak. Jevil se pro mě jako nový smysl. Ve tmě jsem ho totiž vůbec nepotřeboval. Nechyběl mi tam. Brzy jsem se bez něj naučil plnohodnotně fungovat. Když jsem vylezl ven, objevil se tenhle nový, zapomenutý smysl, a umožnil mi vnímat svět v novém rozměru.

Přemýšlím, jak své vyprávění ukončit, ale nenalézám způsob.

Cítím totiž, že ve chvíli, kdy jsem vylezl ven ze tmy a znovu uviděl světlo a svět ve své barevnosti, všechno teprve začalo


Děkuji mé milované ženě Johaně za pomoc se sepsáním mého vyprávění.

Martin Lev
Miluji tvorbu a poznání, ať už jde o štětec, dláto, kladivo, knihu, počítač nebo meditaci. Mojí radostí je přinášet lidem do života díla, která jim pomohou v upevnění se, v transformaci sebe sama nebo svého prostoru. Můj a náš příběh si přečtěte zde >>